Volební systémy

Volby se týkají ať již přímo či nepřímo každého z nás. Pravidelně o nich slýcháme v médiích, debatujeme o volebních tématech s kolegy, přáteli či rodinou. Mnozí voliči pak přemýšlí, komu pro tentokrát dají svůj hlas. Volebním hlasem vyjadřujeme svou preferenci, tj. kterého člověka či kterou politickou stranu bychom rádi viděli v určité funkci nebo úřadu. Otázkou však zůstává, jak dochází k přerozdělování odevzdaných volebních hlasů, tedy, jaký osud čeká každý jeden volební hlas. Způsob, jímž jsou získané hlasy rozděleny na mandáty, nazýváme volebním systémem. Důležitost volby v životě člověka tak není sama sebou, a proto není ani na škodu přiblížit si problematiku volebních systémů trochu více. 

Na základě rozdělení získaných volebních hlasů na mandáty rozlišujeme tři základní typy volebních systémů – většinový, poměrný (neboli proporční) a smíšený (neboli semiproporční). Při uplatnění většinového volebního systému vyhrává politická strana či kandidát, který získá nejvyšší počet platných hlasů v jednom volebním obvodu. Celostátním vítězem je v tomto případě strana, která zvítězí v nejvíce obvodech. Poměrný systém určuje jako vítěznou politickou stranu tu, jež získá většinu platných hlasů napříč všemi volebními obvody. K zisku mandátů pak dochází podle poměru k získaným hlasům. Volební systém smíšený kombinuje různými způsoby vlastnosti systémů předchozích. Všechny uvedené typy volebních systémů můžeme dále dělit na nejrůznější podtypy.

Většinové volební systémy

V první řadě se zaměříme na volební systém většinový, jež by se dal zjednodušeně charakterizovat rčením: vítěz bere vše. Pokud se ve volebním obvodu přiděluje jeden mandát, automaticky jej získává kandidát s nejvyšším počtem hlasů. Totéž ovšem platí i v situaci, kdy se ve volebním obvodu přiděluje mandátů více. Ve většinovém volebním systému se totiž nezohledňují zisky dalších politických stran a všechny mandáty získává strana s nejvyšším počtem hlasů. Obecně platí, že u většinových volebních systémů dochází převážně k existenci pouze jednomandátových volebních obvodů, nikoli vícemandátových.

Většinový volební systém můžeme rozdělit na dva základní druhy – volební systém relativní většiny a volební systém absolutní většiny. Ve světě existují další varianty, druhy a poddruhy většinových volebních systémů, nicméně pro základní orientaci v daném tématu si vystačíme s uvedeným rozdělením.

Systémem relativní většiny, známým pod anglickým názvem First past the post (čili zkratkou FPTP), se volí v jednomandátových obvodech a samotná volba probíhá v jednom kole. Vítězem voleb se stává ten kandidát, kterému se podaří získat více hlasů, než jakémukoliv jinému kandidátovi. K zisku mandátu tak může v mnoha případech stačit poměrně nízký počet hlasů v rámci jednoho obvodu. Nejznámějším příkladem tohoto typu je systém parlamentních voleb ve Velké Británii, používá se také v Kanadě nebo ve Spojených státech amerických.

V systému absolutní většiny je klíčovým předpokladem k zisku mandátu obdržení nadpoloviční většiny všech hlasů, tedy alespoň o jeden hlas více, než je 50 % ze všech odevzdaných hlasů. Tento systém lze dále dělit na dvě varianty, a to systém dvoukolový a systém alternativního hlasování. Systém alternativního hlasování je vcelku složitý, a proto jej pro lepší pochopení představíme ve zjednodušené formě: voliči seřadí své kandidáty od nejvíce preferovaného až po toho nejméně preferovaného a na tomto základě jsou jednotlivým kandidátům přerozdělovány hlasy. Pokud kandidát nedosáhne nadpolovičního zisku hlasů díky prvním preferencím voličů, dojde k přerozdělení hlasů nejméně úspěšných kandidátů (a k jejich následnému vyškrtnutí) podle dalších preferencí voličů. To vše se dělá tak dlouho, dokud se některému ze zbývajících kandidátů nepodaří dosáhnout nadpoloviční většiny hlasů. Pro svou komplikovanost se však systém příliš nepoužívá, nicméně jeho užití můžeme sledovat při volbách do dolní komory Federálního australského parlamentu. Mnohem používanějším se stal systém dvoukolový. Aby byl v tomto systému zvolen kandidát již v prvním kole hlasování, musí nutně získat více než polovinu odevzdaných hlasů. Pokud se to žádnému z kandidátů nepodaří, obvykle postupují dva nejúspěšnější kandidáti do kola druhého. K výhře ve volbách jim pak stačí již pouhá relativní většina – musí tedy získat více hlasů než protivník. Tento druh volebního systému známe i z našeho domácího prostředí. V České republice se používá při volbě prezidenta a při volbách do Senátu Parlamentu ČR.

K výhodám většinových volebních systémů patří například to, že umožňují vítězným stranám jednodušeji skládat kabinet ministrů (často i jednobarevný), čímž zvyšují stabilitu vládnutí. Obvykle tyto systémy výrazně snižují roztříštěnost parlamentu, protože redukují počet zastoupených stran, a to i na pouhé dvě (například v USA). Jednou z největších výhod je bezpochyby zvýšení pouta mezi zvolenými zástupci a jejich voliči, neboť volba jednoho konkrétního člověka má již ze své podstaty mnohem osobnější charakter, než volba stranické kandidátky, kde uvedené kandidáty mnohdy vůbec neznáme. K nevýhodám systému řadíme především vysoký podíl propadlých hlasů. Jedná se o hlasy, jež od voličů získali kandidáti, kteří nakonec nebyli zvoleni. Za druhou velkou nevýhodu většinových volebních systémů lze považovat skutečnost, že volební výsledek nemusí plně odpovídat reálnému stavu veřejné podpory, a vítězem voleb se může stát i strana, která nezískala celkově nejvyšší počet hlasů.

Poměrné volební systémy

Jako druhý v pořadí si představíme volební systém poměrný, kde volič již nedává svůj hlas konkrétní osobnosti jako u volebního systému většinového, nýbrž politické straně či hnutí a jimi vytvořeným kandidátním listinám. Podle počtu získaných hlasů pak dochází k úměrnému přerozdělení získaných mandátů. Na rozdíl od systémů většinových se v poměrných systémech konají volby vždy ve vícemandátových volebních obvodech. Nadto si mandáty mezi sebou rozdělí obvykle více stran, a to podle poměru hlasů, jež se jim podařilo získat v daném volebním obvodu. Oproti některým typům většinového volebního systému nestačí hlasy pouze sečíst. Poměr získaných hlasů musí být převeden na mandáty, k čemuž lze využít několik různých metod. Mezi ty nejznámější patří d’Hondtova metoda a Imperialiho kvóta. Metody přepočtu hlasů na mandáty jsou komplikované, a proto jim na volbišti věnujeme samostatný text. Stejně jako v případě většinových volebních systémů si i nyní pro jednodušší orientaci uvedeme dva základní druhy volebních systémů poměrných – systém kandidátních listin a systém jednoho přenosného hlasu.

Systém kandidátních listin patří k nejrozšířenějším poměrným volebním systémům na světě a dělí se na množství rozmanitých variant. Známe jej i v České republice. V různých formách se používá u voleb do Poslanecké sněmovny ČR, do Evropského parlamentu, ale také do krajských a obecních zastupitelstev. Jednotlivé varianty systému kandidátních listin se liší především podobou samotné kandidátní listiny, která může být buď vázaná, nebo otevřená. Vázané kandidátní listiny neumožňují voličům jakkoli zasáhnout do pořadí kandidátů uvedených na stranické kandidátní listině. Naopak u otevřených kandidátních listin mohou voliči vyjadřovat v různé míře své preference a například použitím preferenčních hlasů (tzv. kroužkováním kandidátů) ovlivnit výsledné pořadí na stranické kandidátní listině. Nejdůležitějším prvkem je velikost volebních obvodů. Lze říct, že čím větší volební obvod, tím přesnější a spravedlivější výsledný poměr zastoupení kandidátů z jednotlivých politických stran.

Zcela odlišný je systém jednoho přenosného hlasu označovaný anglickým výrazem Single Transferable Vote (STV). Volič si ve vícemandátových obvodech nevybírá mezi kandidátními listinami, ale mezi konkrétními kandidáty. Těm vyjadřuje své preference, aniž by musel brát v potaz jejich stranickou příslušnost, a tak může volit kandidáty napříč politickými stranami. Aby kandidáti dosáhli na mandát, musí překonat takzvanou Droppovu kvótu, která se vypočítává na základě počtu mandátů v obvodu a odevzdaných hlasů. Každý, kdo na kvótu dosáhne, získává mandát a jeho hlasy přesahující kvótu se přerozdělí dalším kandidátům podle druhých preferencí. Tento systém se však využívá zřídka, například v Austrálii či na Maltě.

Poměrný volební systém počítá v mnoha případech s tzv. volební klauzulí. To znamená, že kandidující strana musí k zisku mandátů v zastupitelském orgánu dosáhnout předem stanovené minimální hranice získaných hlasů. V České republice je tato hranice stanovena ve výši 5 % ze všech odevzdaných hlasů. Pokud politická strana nezíská ve volbách alespoň 5 % hlasů, nezíská žádné mandáty.

Za jednoznačné výhody poměrných volebních systémů můžeme oproti volebním systémům většinovým označit spravedlivější zastoupení politických stran ve volených institucích a výrazně nižší počet propadlých hlasů. S tím souvisí i nevýhody volebního systému poměrného. Tento systém má za následek, že se do volené instituce může dostat značně vysoký počet politických stran, a díky tomu pak dochází k roztříštěnosti dané instituce, neboť jednotlivé politické strany mnohdy prosazují odlišné zájmy, což může zkomplikovat sestavování vlád. Aby mohla nově vznikající vláda efektivně vykonávat své úkoly, musí získat podporu nadpoloviční většiny poslanců zákonodárného shromáždění. Politické strany jsou proto často nuceny uzavírat široké či nesourodé koalice. Nastalý stav ale může být náchylný ke vzniku koaličních sporů při řešení široké škály otázek a společenských problémů, čímž dochází snížení stability výkonné moci a efektivity vládnutí. 

Smíšené volební systémy

Za velmi specifický typ volebních systémů považujeme volební systém smíšený, který v různé míře kombinuje prvky obou předchozích systémů – většinového a poměrného. V praxi vše funguje tak, že volič vybírá část kandidátů pomocí většinového systému a část pomocí poměrného systému. Neexistuje žádné přesné vymezení, jak velký podíl mandátů musí být volen tím kterým způsobem. Nicméně aby mohl být systém považován za smíšený, musí být alespoň 5 % procent kandidátů voleno jinak. Míra použití každého z těchto dvou prvků se může v jednotlivých variantách lišit. Volič obvykle disponuje dvěma hlasy a každým hlasem volí do jedné ze dvou složek smíšeného systému. V zásadě se smíšený volební systém dělí na dva základní druhy – volební systémy závislé kombinace a volební systémy nezávislé kombinace.

Ve volebním systému závislé kombinace jsou obě složky (poměrná a většinová) na sobě závislé a jejich účelem je vyvažování účinků druhé složky. Naopak v systému nezávislé kombinace jsou obě složky na sobě nezávislé a pouze spolu koexistují. Nejznámějším využitím smíšeného systému jsou volby v Německu, ale v nejrůznějších formách se využívá také ve Francii, Maďarsku či Japonsku. K hlavním nevýhodám smíšených volebních systémů patří především jejich značná komplikovanost a nepřehlednost.

Volební systém České republiky

V České republice dochází k využití jak většinového, tak poměrného volebního systému. Pouze smíšený volební systém v České republice nenajdeme. Jak již bylo uvedeno v předchozích odstavcích, nejčastěji se můžeme setkat s volebním systémem poměrným, který se v České republice využívá především ve volbách do Evropského parlamentu, při krajských a obecních volbách. Nejvýznamnější roli sehrává při volbách do Poslanecké sněmovny neboli dolní komory Parlamentu České republiky. V rámci systému kandidátních listin má volič nárok udělit 3 preferenční hlasy, kterými může ovlivnit výslednou skupinu zvolených kandidátů. Volební obvody v České republice kopírují hranice 14 krajů. Pokud se volby konají v řádném termínu, vyhlašuje je každé 4 roky prezident republiky. Voliči vybírají celkem 200 poslanců. Poslanecké mandáty získá každá strana, která překročí zákonem stanovenou 5 % volební klauzuli. Ještě donedávna platilo, že stranám kandidujícím v koalici se volební klauzule sčítala, tedy pokud byly v koalici dvě strany, musely překročit hranici 10 %, tři strany hranici 15 % atd. Po změně volebního zákona v roce 2021 funguje sčítací klauzule pro koalice i nadále, avšak podle mírnějších pravidel. Dvoučlenné koalice musí získat alespoň 8 % hlasů, ty vícečlenné pak alespoň 11 % hlasů. Dříve docházelo k významnému zvýhodnění nejúspěšnějších stran díky použití d’Hondtovy metody. Nejúspěšnější strana tak potřebovala k zisku mandátu mnohem méně hlasů než strany méně úspěšné. Na základě změny volebního zákona došlo k úpravě, v rámci které byla d’Hondtova metoda nahrazena Imperialiho kvótou. Ta sice také mírně zvýhodňuje úspěšnější strany, ale v mnohem menší míře.

Při volbách do Senátu neboli horní komory Parlamentu České republiky se naopak využívá volební systém většinový, konkrétně dvoukolový systém absolutní většiny. Kandidáti musí pro získání mandátu v prvním kole dosáhnout více než 50 % všech hlasů v daném volebním obvodu. Pokud se tak nestane, do druhého kola postupují dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. K vítězství ve druhém kole pak stačí zisk pouze relativní většiny, tedy když jeden z kandidátů má více hlasů než ten druhý. Senátní volby dlouhodobě provází nízká volební účast, zvláště pak ve druhém kole, což má za následek snížení legitimity této instituce v očích veřejnosti.

V České republice máme možnost se přímo v praxi seznámit s volebním systémem většinovým i poměrným, přičemž druhý jmenovaný potkáváme častěji. V konečném důsledku však nezáleží tolik na tom, jaký typ volebního systému využíváme, ale na odhodlání každého voliče dojít k volbám a odevzdat svůj hlas.

Zdroje:
Cabada, L., & Kubát, M. (2002). Úvod do studia politické vědy. Praha, Eurolex Bohemia.
ČT24. (2021). Poslanci odhlasovali nový volební zákon, mírně zvýhodňuje úspěšnější strany. Česká televize. (staženo 16.07.2021). Dostupné z:
https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3294165-zive-poslanci-vyrknou-konecny-verdikt-nad-novym-volebnim-zakonem-shoda-mezi-stranami
Chytilek, R., & Šedo, J. (2004). Volební systémy. Brno, Masarykova univerzita.
Hušek, P., & Smolík, J. (2019). Politický systém a politické strany České republiky. Brno, Mendelova univerzita v Brně.
Novák, M., & Lebeda, T. (2004). Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Plzeň, Aleš Čeněk.
Sartori, G. (2001). Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: Sociologické nakladatelství.
Žaloudek, K. (1999). Encyklopedie politiky. Praha, Libri.