Během školních let se učíme, že demokracie doslovně znamená vládu lidu. Když se začnou mílovými kroky blížit naše léta voličská, měli bychom se blíže zajímat o demokracii zastupitelskou, která je uplatňována v České republice. V zastupitelské demokracii volí lidé na určitý časový interval své zástupce, kteří za ně potom rozhodují. Tito volení zástupci vykonávají své funkce ve státních institucích, a v orgánech veřejné správy či samosprávy. Institut voleb prošel jistým historickým vývojem, než se zrodila zmíněná zastupitelská demokracie. Tuto historii a hlavní charakteristiky zastupitelské demokracie si přiblížíme v následujícím textu.
Historie institutu voleb
Pokud se podíváme o několik desítek let nazpět, můžeme být až zaskočeni tím, že volby byly pouze okrajovou záležitostí. V evropských dějinách se setkáváme s principem voleb, kdy právo volit bylo svěřeno do rukou skupiny osob k tomu zmocněných. Tito vybraní jedinci volili jednu nebo více osob pro konkrétní úřad. Volební praktiky v dané době však měly z pochopitelných důvodů velmi málo společného s moderními demokraciemi a v praxi v první řadě sloužily k reprodukci stavovských elit. Zlom nastal v 19. století, kdy se o volby začaly opírat parlamentní režimy po celé Evropě. Pojďme se ale podívat ještě hlouběji do historie.
V souvislosti s rozvojem voleb a demokracie bychom měli začít u athénské demokracie, která je často interpretována jako ideál přímé demokracie. Zároveň se jedná o první případ demokracie jako takové. Tato přímá demokracie však byla ve skutečnosti velmi omezená. Vztahovala se pouze na svobodné občany, tedy muže. Netýkala se žen ani otroků, a tak většina soudobých obyvatel Athén byla z voleb vyloučena. Uplatnění demokracie navíc komplikovaly technické problémy, jelikož rokování v agoře se mohli zúčastnit pouze lidé, kteří žili přímo v Athénách. Zemědělci žijící v přilehlých obcích si cestu do Athén nemohli z časových ani praktických důvodů dovolit, čímž byli de facto rovněž vyloučeni z volebního procesu. Mezi občany, kteří měli právo volit, nebyly dále činěny žádné velké rozdíly. Jejich hlas měl stejnou váhu bez ohledu na věk, původ, majetnost nebo cokoli jiného.
Pro někoho může být překvapením, že historických vývoj voleb nebyl lineární. Pro roztříštěné středověké společnosti byl princip volby v mnoha ohledech bližší než pro autoritativní a institucionálně sílící monarchie v 17. a 18. století. Bohužel také existoval rozpor v tom, že deklarované volební právo nebylo možné samotným aktem výběru v praxi v plné míře využít. To znamená, že voliči často nebyli totožní s těmi, kdo prohlásili dotyčného za zvoleného do daného úřadu nebo hodnosti. Například kanovníci sice mohli zvolit biskupa, ale ten se mohl ujmout svého úřadu teprve po potvrzení papežem. Z tohoto důvodu bylo někdy komplikované odlišit volby od pouhého podání návrhu s rozličnou mírou závaznosti.
V českých zemích je možné o volebním právu hovořit od poloviny 19. století, kdy k prvním volbám došlo v revolučním roce 1848. Poté nastal útlum a volební právo se vrátilo zpět v šedesátých letech 19. století. V této době se volební právo podmiňovalo daněmi nebo majetkově. V roce 1907 bylo v českých zemích poprvé přijato všeobecné volební právo, avšak omezené pouze na muže. Všeobecné volební právo vztažené i na ženy se objevilo teprve po založení Československé republiky při komunálních volbách roku 1919 a při parlamentních volbách v roce 1920.
Charakteristické rysy liberální demokracie
Liberální demokracii charakterizují tři základní znaky. Zaprvé hovoříme o demokracii nepřímé a zastupitelské. To znamená, že politické funkce lze získat, pokud kandidát dosáhne úspěchu v pravidelně konaných volbách, které se uskutečňují na základě formální politické rovnosti. Zadruhé si liberální demokracie zakládá na soutěži a voličském výběru, jež je zaručen politickým pluralismem, tolerancí protikladných sociálních filozofií, odlišných a vzájemně si konkurujících názorů. V pořadí třetím znakem liberální demokracie je omezení moci státu ze strany občanské společnosti. Děje se tak prostřednictvím vnějších a vnitřních brzd státní moci, existencí autonomních skupin a zájmů, a přispívá k tomu také tržní organizace ekonomického života.
Princip voleb v zastupitelské demokracii
Volby představují klíčový mechanismus v zastupitelské neboli nepřímé demokracii. Samotný princip voleb spočívá v tom, že voliči delegují svoji moc na zástupce, o nichž si myslí, že budou nejlépe plnit jejich vůli. Pokud získají dojem, že tato jejich vůle není plněna, mají možnost v příštích volbách vyjádřit nespokojenost a dát svou důvěru jinému kandidátovi či politické straně. Právě tuto možnost lze považovat za jeden z nejpodstatnějších atributů demokracie.
Pokud má být zastupitelská demokracie v delším časovém horizontu funkčním modelem politického uspořádání, musí existovat politická pluralita. Tou se rozumí přítomnost více rovnoprávných uchazečů, tolerance a rovná soutěž střetu jejich dlouhodobých vizí vyjádřených ve volebních programech. Tématu volebních programů a jejich roli v demokratickém volebním systému se na volbišti věnujeme v samostatném textu.
Mezi hlavní argumenty pro zachování systému zastupitelské demokracie patří předpoklad, že sami občané neumí odhalit své pravé zájmy a potřeby komunity. Chybí jim schopnost získat nadhled nad okamžitým prospěchem a neuvědomují si zájmy, které jsou prospěšné pro společnost v dlouhodobém časovém horizontu.
Oproti tomu nevýhodou zastupitelské demokracie se zdá být nemožnost ovlivňovat jednání jimi zvolených zástupců v časovém horizontu od jedněch voleb ke druhým. Snadno pak mohou dojít k závěru, že dotyční jednají v rozporu s jejich zájmy, ale nemohou s tím nic dělat. Tento pocit může v konečném důsledku zapříčinit až samotnou diskreditaci nepřímé demokracie. Lidé získají dojem, že stejně nejsou zastupováni a přestanou chodit k volbám. V extrémním případě může takové situace využít šikovný vůdce a řečník, který přesvědčí zklamané voliče, aby se přidali na jeho stranu, což může vést k vytvoření kultu osobnosti a nastolení autoritativní formy vlády.
Zdroje:
Dvořáková, V., et al. (2008). Základní modely demokratických systémů. Praha, Oeconomica.
Fiala, P., & Pitrová, M. (2005). Evropská referenda. Brno, CDK.
